(4.neděle postní, 2.3.2008 v kostele na 14 Melior Street)
V nedělním evangeliu se četlo o uzdravení slepého Ježíšem a v kázání jsem použil vymyšlený příběh o situaci, která nastala v metru po zemětřesení . Příběh jsem nedokončil a vyzval jsem přítomné k tomu, aby se ztotožnili s jednou ze tří skupin, které se od sebe oddělily v průběhu záchranných prací. Chtěl jsem vést všechny přítomné k zamyšlení nad sebou a je možné, že jsem nedostatečně popsal charakter jednotlivých skupin. Omlouvám se a pokusím se příběh upřesnit a dokončit.
První skupina nechce odejít z místa zastavení vlakové soupravy, protože se domnívá, že ocelová vrata bude možné zvednout a souprava bude pokračovat dále. Svůj názor nezmění ani po velmi dlouhé době čekání. Zatím je už všude tma a svítí si jen mobily a kdo má, tak baterkami.
Druhá skupina po určité době marného čekání na pomoc a marného telefonování se rozhodne jít zpět tunelem. Nečinné čekání tyto lidi ubíjí a naději spatřují v aktivitě. Ve vykročení záchrancům naproti. Po dlouhé a únavné cestě tunelem se od nich oddělí
třetí skupina, která se vrací nazpátek, protože je zklamaná, že záchrana je zřejmě v nedohlednu. Jsou víceméně nerozhodní a na začátku to byli právě oni, kteří dávali nejhlasitěji najevo, že udělali chybu, když dnes zvolili tento druh dopravy metrem.Druhá skupina pokračuje dále v cestě tunelem navzdory únavě a nevadí jim ani oddělení třetí skupiny. Navzájem se velmi povzbuzují a čekají na slabší, kteří se opožďují. Nikdo neví jestli dojdou nebo ne…A nyní následuje nejdůležitější část homilie, která schválně nezazněla, protože jsem chtěl, abych si ji posluchač domyslel a přišel na ni sám.
Křesťan je vždy nositelem naděje a optimistou i to i tehdy, když k tomu není zjevný předpoklad nebo důvod. Přestože je kolem atmosféra strachu a úzkosti, my dokážeme dodat světu onu naději, která nepochází z toho světa, ale kterou nám dodává sám Ježíš. A to může být pro někoho natolik nová myšlenka, jakoby byl dlouho slepý a pak najednou vidí.
Zdeněk Pokorný, trvalý jáhen/diakon
