Už v první promluvě, bezprostředně po svém zvolení, Papež označil práci na sjednocení křesťanů za prioritu svého pontifikátu. Média to tehdy považovala téměř za senzaci. Komentátoři totiž svorně viděli ve volbě kard. Ratzingera brzdu ekumenického dialogu. Dnes už je strategie Benedikta XVI. zřejmější. Damian Thompson, šéfredaktor britského týdeníku Catholic Herald, ji trefně charakterizoval jako „velký projekt sjednocení pravověrného katolického křesťanstva“. V tomto smyslu je třeba také číst Papežovo jednostranné vstřícné gesto vůči lefébvristům.
Pevnost současného Papeže, v níž nebere ohledy na trendy dnešní liberální společnosti ani nepodléhá iluzi, že by se snad mohl zalíbit všem, je imponující. Svými zásahy směřuje také a především k úklidu a smíření uvnitř vlastního domu. Usvědčuje ze strachu a z netolerance ty, kdo si připadají nejodvážnější a nejtolerantnější. Jako svědek koncilu usiluje o „reformu reformy“, o návrat k jeho pravým záměrům. Právě vstřícné kroky ke kritikům pokoncilního vývoje mohou posloužit k tomu, aby nepohodlné otázky o situaci dnešní církve byly otevřeny a aby se koncilní „tady a teď“ po čtyřiceti letech znovu stalo skutečností. Rok sv. Pavla je k tomu jistě dobou příhodnou. Apoštol národů nám po dvou tisíciletích vzkazuje: vyzkoušeli jste mnohé, držte se dobrého.
